Jen dva dny

úterý 20. prosinec 2011 09:50

Neděle 18. prosince po poledni. Neuvěřitelná zpráva.Dopoledne zemřel Václav Havel. Celé odpoledne jsem seděl u televize. Rozhovory, vzpomínky, filmové záběry. Ty z posledních týdnů dávaly tušit, napovídaly. Ale člověk odháněl chmurné myšlenky, chtěl věřit. Večer také televize. Už několikrát slyšená slova. Znovu film Odcházení.

Pondělí, 19. listopadu. Po čtvrté hodině odpolední. Praha, Staré Město. Po paměti najdu úzkou Zlatou uličku a Pražskou křižovatku, dávno odsvěcený kostel. Zástup lidí jsem čekal. Ještě netuším, kde má konec a kráčím proti proudu. Zastavím se až za Betlémskou kaplí, téměř u Husovy ulice. Zástup postupuje nezvykle pomalu. Proč, pochopím až v závěru. Ještě je světlo. Nemohl bych si číst? Mohl. Ale dívám se kolem, nikdo nečte. Přemýšlím. Jenom přemýšlím. Občas zaslechnu blízké hlasy. Bělovlasý muž za mnou mluví slovensky a mezi řečí zmíní náhodnému spolustojícímu, že se narodil na konci války. Jeho sousedovi je devatenáct. Dívkám o tři řádky přede mnou není s jistotou víc. Před nimi mluví tři mladí muži polsky. Opatrně se rozhlédnu kolem. Jsem nejstarší. Proužek čekajících lidí se vine opravdu pomalu. Za okny hospody U Betlémské kaple stojí u pípy dívka, v kavárně U červené židle je jistě útulno. Po hodině mi začíná být chladno. Muž přede mnou přináší ženě kelímek s kávou. Dobrý nápad. Odpoledne nepozorovaně sklouzne do večera. Denní světlo v podvečerní soumrak. Rozsvítily se lucerny. Pomalu se stáčíme do Liliové ulice. Už jsme blízko, slyším hlas vzadu. Vím, že nejsme. Možná v polovině. Pohyb se mi teď zdá ještě pomalejší, chlad silnější, pronikavější, dotírající. Mohlo být hůř, říkám si. Mohlo být pod nulou, třeba ledový vítr.
Lidé jdoucí proti nám, proti našemu tenkému smutečnímu proudu, hledají konec. Často s růží v ruce. Blížím se k Zlaté. Telefon. Volá žena. Také dorazila na konec. Hodinu čekání jí ušetřím. Nese rudou růži. S černou stužkou. Těsně před vchodem do kostela záplava svíček pod gotickým oknem.
Na oltáři-jevišti rakev. Jeviště minulého a současného světa.
Celek, polocelek, detail.
Na rakvi jediná kytice rudých růží. Už chápu, proč zástup postupoval tak pomalu. Lidé vyjdou po schůdkách nahoru. A každý se může před rakví rozloučit. Sám. Muž s malým dítětem. Dvojice. Každý má pár vteřin na své rozloučení. Před rakví leží téměř přesně vyrovnány stovky dalších růží. Rakev se mi zdá malá, drobná. Někdo před ní poklekne, každý se pokloní.
V kostele ještě několik fotografií z minulosti. Možná podpis do knihy. Vzkaz. Poděkování.
Včera po poledni jsem slyšel tu smutnou zprávu. Včera ráno ještě byl. Dnes v podvečer jsem tady. Před rakví v Pražské křižovatce.
Dva absurdní dny. Neskutečné a tolik skutečné.
Ještě chvilku postojíme vzadu v kostele. Celkový záběr. Ukládám ho do paměti. Nápis Exit. Východ z kostela. Ústup z posledního obrazu.
Annenské náměstí. Dvě volná místa u baru. Svařené víno.
Tečka.
Zpátky stejnou cestou.
Zástup čekajících se nezmenšil.
Konec, přestávka, začátek?
Břetislav Ditrych

Mirek M.Ještě, že se toho Václav Havel nedožil.20:4220.12.2011 20:42:40
xxxxxMalé vysvětlení pro neznalé19:4520.12.2011 19:45:18
Josef (Vissarionovič)ZášťJirky B.14:0120.12.2011 14:01:11

Počet příspěvků: 4, poslední 20.12.2011 20:42:40 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Břetislav Ditrych

Břetislav Ditrych

O životě kulturním, společenském a politickém. A taky o něčem jiném.

Trvale už nepracuji nikde. Pozorně sleduji současnost, rád se vracím do historie a občas se pokouším něco napsat. A stejně rád potkávám zajímavé lidi.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy