Cesty do Lidic

pondělí 12. březen 2012 14:23

Možná, že jsem byl kdysi v Lidicích na obvyklém školním výletě, ale tahle cesta pro mě začala v sobotu 10. března v Centru současného umění DOX v Praze, kde proběhla mezinárodní konference s názvem Historické příběhy – vytváření paměti. Jejím cílem bylo představit rozdílné pohledy na témata spojená s aktuální výstavou The Silent Village – Ztichlá vesnice.
Stejně se jmenuje film, který pouhých několik měsíců po vyhlazení Lidic (10. června 1942) natočil britský básník a režisér Humphrey Jennings. Inspirací mu byla i báseň Viktora Fischla Mrtvá ves. Přiznávám se, že jsem o filmu neměl dřív tušení. Asi jsem nebyl sám.

Na výstavě se na něj můžete podívat. K osudným událostem dojde v Anglii, Lidicemi je malá hornická vesnice s pro nás neobvyklém a nevyslovitelným jménem Cwmgïedd ve Walesu, vesničané hrají pod svými jmény sami sebe. Vznik neobvyklého filmu podpořilo tehdy Ministerstvo informací a měl sloužit nejen jako aktuální svědectví krutosti nacismu a připomínka jeho nevinných obětí, ale současně jako účinný a srozumitelný nástroj propagandy. Promítán byl v roce 1943. V souvislosti s filmem a výstavou hovořili přednášející o významu dokumentu, o utváření a předávání paměti, o úloze archivů, o způsobech uměleckého i dokumentárního vyjádření při zobrazování historie, o vztahu mezi kolektivní a subjektivní pamětí, významu osobního svědectví…na něco jsem určitě při výčtu zapomněl.
Někteří účastníci setkání byli konkrétní a věcní, jiní, jak to bývá, pojali téma ze široka, přesto se v jejich úvahách a zamyšleních stále objevovala a opakovala slova nacismus, holocaust, genocida, násilí. A historická paměť. A samozřejmě Lidice. Snad i proto jako první hovořila paní Jerri Zbiral (Jaroslava Zbíralová), žijící ve Spojených státech. Svůj příspěvek přesně nazvala Žít ve stínu paměti. Právem. Její matkou byla jedna z žen, které přežily lidickou tragédii. V roce 1992 začala připravovat dokumentární film, navštívila Lidice, sbírala a studovala o tragických událostech materiály, hovořila s pamětníky, zajímal ji především vliv a přenos vzpomínek na další generace. Vzpomínky matky zásadně ovlivnily můj život. Ano, matka na mě přenesla své trauma… Moje nenávist trvala dlouho. Mluvila jsem i s potomky nacistů, přemýšlela, jak s tak rozdílnými vzpomínkami naložit. Chtěla jsem, aby moje děti o Lidicích věděly. Ale matka mi říkávala, abych jim raději vyprávěla veselé příběhy…
Dokončení dokumentu Ve stínu paměti trvalo šest let.
V Čechách o něj nebyl zájem. Škoda.
Další příspěvky, které se přímo či obecněji vztahovaly k osudu lidických obyvatel, zmiňuji jen letmo: Pavel Barša (obecnou úvahu nazval Jak uniknout politice paměti?) několikrát použil termín „průmyslová paměť“. Moc jsem ho, přiznávám, nepochopil, možná myslel paměť uměle vyráběnou, vytvářenou nebo přetvářenou, nevím. Daniel Blaufuks (Od Austerlitzu po Terezín) se zabýval vztahem mezi fotografií a literaturou, Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů připomněl film jako důležitý prostředek historického vzdělávání, Ernst van Alphen hovořil o barevných diapozitivech se záběry z lodžského ghetta, zachycených tamním účetním a fotografem Walterem Geneweinem. Působivě je využil a doplnil ve svém oceňovaném dokumentárním filmu Fotoamator režisér Dariusz Jablonski. Neméně zajímavý byl zmíněný příklad použití prvků stavebnice Lego pro umělecké ztvárnění koncentračního tábora.
Z řad posluchačů konference padla i otázka, jestli někdo ze zahraničních přednášejících viděl loňský film Lidice. Nepřihlásil se nikdo. Mohla to být další zajímavá paralela k výstavě. Tím spíš, že tazatelka, pracovnice lidického muzea, přiznala, že sama má s filmem kvůli některým historickým nepřesnostem problém. Nechci se pouštět do historie, proto jen mimochodem a na okraj – možná jste si všimli článku v Mladé frontě Dnes (8. 3. 2012) nazvaného Duka odkryl tajemství Lidic: Vraždění přežili další dva lidé. Kardinál Dominik Duka napsal po zhlédnutí filmu Lidice autorovi předlohy Zdeňku Mahlerovi, že zná další příběh o přežití. Měl to být muž a žena, ukrytí ve sklepě na faře, které 11. června brzy ráno nechali projít dva němečtí vojáci, hlídající zničenou obec. Jednoduchá otázka zní, proč se po válce nepřihlásili, proč o nich nevěděli přeživší obyvatelé ani pozdější badatelé. Třeba se od historiků časem dozvíme víc.
Do programu by možná patřila i kategorie literatury faktu a vůbec otázka práce s fakty, jejich využívání, zneužívání a účelová interpretace. Dodávám, že společné diskuse přednášejících se kromě již jmenovaných zúčastnil ještě Jaroslav Anděl, umělecký ředitel DOXu, kurátor výstavy Russell Roberts, Peter Finnemore a Alexis Nuselovici.
Samotná výstava Ztichlá vesnice představuje tvorbu umělců, kteří na Jenningsův film s dlouhým časovým odstupem a na výzvu fotografa a docenta University of Wales v Newportu Russella Robertse reagovali fotografiemi, textem, video a audiozáznamem i videoinstalací. Jestli jsem dobře poslouchal, byl to právě on, koho po zhlédnutí pozapomenutého filmu napadlo podobnou výstavu uspořádat. Nejen proto, že si letos připomeneme 70. výročí lidické tragédie, ale i proto, že genocida, teror a násilí se v našem světě stále a stále opakují.
Po ukončení konference nás čekal autobus a cesta podvečerní Prahou do Lidic. Když jsme dojeli na místo, byla už tma. Uprostřed památníku hořel oheň, tu a tam provázely naše kroky neklidné plamínky svíček v kalíšcích. Nedaleko kdysi stály lidické domy, kostel, škola. Členka pražského Národního divadla Taťjána Medvecká přečetla povídku mladé autorky z jižního Walesu Rachel Trezise o dívce z Lidic, která přežila a adoptovala ji německá rodina. Ano, to je text, který je také součástí výstavy. Na plátně před námi se střídaly ilustrující fotografie.
Připomínám ještě, že Lidická galerie obsahuje řadu velmi cenných děl, z domácích umělců namátkově jmenuji alespoň Jitku a Květu Válovy, Olbrama Zoubka a Evu Kmentovou, jejich syna Jasana Zoubka, Kurta Gebauera, Josefa Jíru, Adolfa Hoffmeistera. Za návštěvu určitě stojí.
Ze zahraničních autorů, kteří do sbírky už před lety přispěli, je dnes asi nejslavnější německý malíř Gerhard Richter s obrazem Onkel Rudi (Strýc Rudi) z roku 1965. Připomíná neostrou černobílou fotografii a opravdu představuje malířova doma všeobecně oblíbeného strýce Rudolfa Schönfeldera v uniformě vojáka wehrmachtu, který padl v roce 1944 v Normandii. Jen pro zajímavost – Richter si dnes obraz cení na 8 milionů eur… Ve stejném roce namaloval podle rodinné fotografie ještě jakýsi protějšek Strýce Rudiho, obraz Tante Marianne, Teta Marianne. Protějšek i krutý paradox – Rudolfova sestra byla krátce před koncem války obětí nacistického programu likvidace duševně nemocných.
Co zbývá? Prohlédnout si muzeum. A návrat do města.
Pomalu míříme k autobusu, osamělé svíčky ještě hoří, dohořívají.

(Výstava The Silent Village – Ztichlá vesnice v Centru současného umění DOX je otevřena do 9. dubna, nová stálá expozice Lidické galerie bude slavnostně zpřístupněna 29. března 2012)
Břetislav Ditrych

josef hejnaJá si přečetl se zájmem.23:3812.3.2012 23:38:32
Břetislav DitrychOmluva omluvy14:4312.3.2012 14:43:00
Břetislav DitrychOmluva14:4012.3.2012 14:40:10

Počet příspěvků: 4, poslední 13.3.2012 1:02:12 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Břetislav Ditrych

Břetislav Ditrych

O životě kulturním, společenském a politickém. A taky o něčem jiném.

Trvale už nepracuji nikde. Pozorně sleduji současnost, rád se vracím do historie a občas se pokouším něco napsat. A stejně rád potkávám zajímavé lidi.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy